Článek byl publikován v čísle 3-4 / 2010 Zpravodaje Společnosti přátel Itálie. Zde můžete stáhnout článek ze stránek Společnosti:

http://www.prateleitalie.eu/zpravodaje/SPI_03-04_10.pdf

Z Itálie, která je pro mnohé stále nejkrásnější zemí světa, přicházejí znepokojující zprávy o smutných událostech, vážně podkopávajících základy demokracie. Měly by znepokojovat i ty, kdož se vzdáleni od hranic země, stojící na televizi a mediální manipulaci, domnívají, že jsou před zárodky populistického a antidemokratického úpadku v bezpečí. Nehodlám se tu věnovat italské politice, v této zemi vzbuzující jen omezený zájem a kterou na seminářích o současné Itálii mistrovsky popisuje vynikající dr. Holub. Takové důkladné zamyšlení by totiž vyžadovalo daleko větší prostor, než ten, co jsem dostal k depozici. Chtěl bych naopak zahájit svou – doufám že dlouhou a plodnou – spolupráci se Zpravodajem Společnosti přátel Itálie reflexí o vztahu mezi demokracií a občanskou společností v České republice. Z více stran čtu projevy zklamání nad vratkostí demokratických principů v této zemi. V Respektu vyšel před časem zajímavý článek, v němž psali „pokud si na jedné straně Češi dnes mohou myslet, že jejich země je na dobré cestě k materiálnímu bohatství, na straně druhé se cesta k tomu, aby skutečná demokracie zapustila kořeny, zdá být nejistou a plnou velkých překážek. První z nich je nepochybně korupce, zdánlivě neodstranitelná a zde bohužel rozšířená na úrovni věru nedůstojné moderní civilizované země. Korupce, držící krok s naprostou nehybností české policie a jejím ostudným podřízením politické moci“. Bohužel i v Itálii to je gangréna, která dosáhla alarmujících rozměrů. Avšak kdyby nic jiného, tak alespoň občas se musí některý z politiků zpovídat před soudem, jako nedávno zatčený bývalý prezident Regionu Sicílie, který si za těžké zvýhodňování Cosy Nostry musí odsedět šest let. Když slyším českého ministra obrany Vondru křičet o perzekuci své osoby a své strany ve věci obvinění, že měl vědět o nafouknuté zakázce (766 milionů Kč namísto 85!), kterou společnost PromoMoPro vyhrála na audiovizuální služby během českého předsednictví EU, tak mi to, byť v menším, připomíná určité italské osobnosti. Při jakémkoliv obvinění ihned křičí o spiknutí. I když je Vondra místopředsedou strany v mých očích zcela diskreditované a nesoucí spoluvinu za vysokou úroveň korupce v této zemi, přesto si vážím člověka Vondry, bývalého disidenta a signatáře Charty 77. Obdivuji též jeho úsilí zabrzdit (uvidíme, jak účinně), tu věru ostudnou situaci, zanechanou mu na Ministerstvu obrany jeho předchůdcem Bartákem. Tamní vztahy mezi funkcionáři, kteří zadávali tučné zakázky často zbytečné a někdy dokonce nefunkční vojenské techniky a firmami, vyhrávajícími soutěže, byly opravdu hodny nějaké latinskoamerické země. Nevím, zda je tento hon na spiknutí výsledkem infekce ze zkaženého vzduchu, přicházejícího od umírající italské politické kultury. Tam obviněný nikdy neodpovídá k meritu obvinění, jež se ho týká, ale spíše se rovnou snaží delegitimizovat instituci, která vůči němu rekriminace vznesla. Anebo je to výsledek všeobecného oslabení demokratických principů, jak vidíme například v Maďarsku s jeho nedávným zákonem proti svobodě tisku? Nicméně Vondra by měl vědět, že kdo v moderním a zralém právním státě zastává veřejnou funkci a je obviněn z protiprávního jednání, je především povinen rychle a jednoznačně prokázat, že se obvinění nezakládá na pravdě. A pokud tak není schopen učinit, má odstoupit, aby uchránil důvěryhodnost instituce, kterou zastupuje. Sklouznout po meritu věci a vyrazit do protiútoku vůči tomu, kdo dotyčného obžaloval, znamená de facto zahalit podezření z viny temnými stíny. Tím vším chci říci, že dvacet let po revoluci jsou cesta a perspektivy prosazení demokratických zásad ještě nejisté. A nemyslím tím jen sametovou revoluci. Protože ta byla dle mého
názoru jen místním odrazem revoluce, která zasáhla celou planetu – konce studené války. V západních státech, od konce 2. světové války, byla lidská práva a sociální stát – s následným veřejným zadlužením – většinou cenou uplácející voliče, aby nehlasovali pro levici. Za vzrůstající blahobyt, kterého jsme si užívali v západní Evropě, zajisté nevděčíme přirozené dobrotě a štědrosti Američanů, jak by nám rádi namluvili někteří předpojatí a záminky hledající komentátoři. Vděčíme za to naopak americkým obavám, že by zchudlá Evropa nakonec přinesla hlasy evropským komunistickým stranám. V tomto směru je emblematický případ Italské komunistické strany, jedné z nejsilnějších v Evropě, jejíž síla držela krok se společenskými a hospodářskými potížemi Itálie a s tím souvisejícím bojem za lidská práva. Když k tomu přidáme nutnost zajistit si stabilní trh, přijímající vlastní produkty a vlastní kapitál, pochopíme, že dobrota Američanů s tím má máloco společného. To se jasně ukázalo po pádu Berlínské zdi. Paradoxně to byla událost, která sice konečně umožnila bývalým satelitům zbavit se moskevského jha a vydat se na strmou a těžkou cestdemokracie, ale způsobila též oslabení západních demokracií. Vládnoucí elity již nemusely krmit početné voličstvo, aby zůstalo hodné, ale naopak se začaly starat o ochranu sebe sama. Dnes už strašák Sovětského svazu nikomu strach nenahání a volit levici v globalizované ekonomice, ovládané kapitály rychlými jako kliknutí myší, bohužel znamená volit více méně prázdnou kandidátku. Odtud pochází všeobecné oslabení demokratické kultury a barbarizace politiky. Máme tu tedy Itálii, zemi umírající demokracie a Českou republiku, zemi rodící se demokracie (pro zjednodušení připusťme, že 2. světová válka byla nepopsaným listem), ale po dvou desetiletích pokroku to vypadá, že v mrtvém bodě zapadla do písku. Dvě velice odlišné situace, v některých bodech opačné a neslučitelné. Je jim však společný ta stagnace, kde stát již nepředstavuje vůdčí sílu společnosti, ani onu entitu, nejen zaručující a bránící právo, ale i podporující jeho šíření a prosazování na všech úrovních společnosti. Stát jakoby se naopak stal unaveným správcem, neschopným a bez nápadů, starajícím se jen o veřejné účty a nemajícím ani tu slušnost, aby nechal restriktivní opatření dopadnout i na vlastní představitele. Ti naopak žijí ze stále tučnějších prebend, jež by se spíše hodily do oživlého středověku. Čas dá možná za pravdu těm, kdo umí čekat. Ve Starém zákoně se praví, že čtyřiceti let je třeba k dokončení exodu židovského národa z Egypta do Palestiny. Možná to tak bude i  s exodem z totality do demokracie. Vždyť bylo též zapotřebí dvou generací, než se tíseň komunistického totalitního režimu rozplynula v nicotu. To by mohlo znamenat, že zrovna tolik jich bude zapotřebí, než dojdeme na konec oné strmé cesty. Pokud tomu tak je, můžeme si říci, že jsme v půli té nelehké trasy s tolika a tak velkými překážkami, že mnohé odrazují – viz nízká účast u volebních uren a všeobecný nezájem o politiku. Politika již není prožívána jako agora, kde je možno požadovat změny, ale jako virus, kterému se nevyhneme a jejž lékařská věda nedokáže léčit. Přesto to nemůžeme a nesmíme vzdát. Nesmíme, již pro úctu k sobě samým, k našim dětem a ke všem, kdo položili život při obraně svobody a lidských práv. V rámci našich omezených možností toho sami zajisté dokážeme
málo. To málo se pak dnes zdá být ještě menším, když pomyslíme, kde skutečně skončí voličský hlas. Za situace, v níž nám chybí možnost hlasovat pro skutečnou alternativu. Ale v jedné oblasti ještě můžeme rozlišovat – tou je občanská společnost. Odjakživa totiž sdružování neboli sjednocování lidí, jež spojují jejich potřeby a naděje, bylo motorem změn tam, kde se výměnou a konfrontaci myšlenky rodí, zrají a přetvářejí v akci. Možná není náhodou, že televize má tak velkou moc. Televize, do níž se každým rokem investují závratné částky, nehledě na další média. Zajisté je to zázračný prostředek ohromných možností, zůstává však pasivním nástrojem pro uživatele manipulovatelného silnou mocí (vysoké náklady na provoz televize vedou k centralizaci do několika málo rukou). Mimo riziko dezinformace (stačí uvést Itálii, kde 80% osob získává informace jen z televize, z velké většiny podléhající jedinému Cenzorovi) navíc lidi izoluje. Televize, coby náhražka virtuálního společenství, dává pak elitám záruku osamocených bytostí v roztříštěné a nehomogenní společnosti. Je to ono staré římské divide et impera. Dnes musíme říci trade et impera, vysílej a kontroluj. Ruku v ruce se stále nekontrolovanějším konzumismem nás v našich přáních reklama (zvrhlý to rodič komerční televize) izoluje od ostatních a nutí nás, abychom svou nespokojenost řešili nákupem předmětů a služeb. Motem se tak stává trade, vende et impera, vysílej, prodávej a kontroluj. Musíme tedy tento proces zastavit a navrátit se ke spolčování. Když většina z nás již nepracuje ve velkých továrnách, kde tisíce osob sdílely fyzické prostory a materiální potřeby, jedinou dnešní schůdnou cestou je zmocnit se znovu našeho prostoru společenství a výměny, protože tam se rodí aspirace lidských práv a akce k jejich dosažení. V rámci toho mála času, který je mi vymezen, jsem proto hrdý na to, že se mohu účastnit aktivit Společnosti přátel Itálie, pro jejíž časopis mám nyní to potěšení psát. Existenci takovéto asociace považuji za velmi významnou, jsem jejím neúnavným obráncem a propagátorem. Nejen pro lidské sympatie, které chovám k jejímu historickému tvůrci a inspirátorovi a k jeho nenahraditelné pravé ruce, přemilým přátelům, kteří mě do Společnosti uvedli, ale jako uznání jejich doposud vykonané, objemné a soustavné práci na spolčování v nejhlubším slova smyslu. Je to činnost
věru chvályhodná, hlavně když pomyslíme na společenský kapitál, který v České republice bohužel vidím ještě tak slabý a nejistý. Ať je to vlivem všeobecné rezervovanosti severních národů, zničujícího odkazu čtyřiceti let podezřívání a zrad, vzdálenějších ozvěn Mnichovské dohody či ještě vzdálenější porážky na Bílé hoře. Může se to zdát málo, ale dle mého názoru je účast na aktivitách Společnosti, přijímání jejích vznešených záměrů a cílů, setkávání se s osobami a přáteli, kteří spolu s námi sdílejí nejvyšší ideály a aspirace, tím nejlepším, co můžeme činit pro prosazení, posílení, obranu a podporu demokracie v České republice. V naději, že Itálie není ještě zcela na odpis a že politické kóma, do něhož na posledních sedmnáct let upadla, je ještě vratným stavem, snažme se učinit pro mladou demokracii v této zemi, co je v našich silách. Zemi, jejíž současná vláda, byť daleka hanebným trestným činům, jako je vykořisťování prostituce nezletilých, však zajisté není prosta korupce. Vzpomeňme na skandál bývalého ministra životního prostředí Drobila a naprostou absenci vize budoucnosti, do níž by měla být vedena tato země. Můj příspěvek nechce být jen upřímným uznáním a oceněním Společnosti přátel Itálie, ale i výzvou k reflexi o významu, jaký má tato naše milovaná Společnost a všeobecněji spolčování, pro podporu a šíření demokratických principů. Vloni Společnost oslavila prvních dvacet let od svého založení, ne náhodou stejných dvacet let jako znovunalezená svoboda. První generace uběhla a hodně práce bylo vykonáno. Zrovna tolik jí ale zůstává i pro následující generaci, která si už nepamatuje, co bylo před rokem 1989, nespokojí se s tím, čeho bylo doposud dosaženo a oprávněně bude vznášet svá očekávání a požadavky. Úkolem nás, rodičů této nové generace, je být na výši jejích legitimních požadavků, nasměrovat ji a doprovázet na cestě tohoto velkého exodu do země zaslíbené demokracie.