Článek byl publikován v čísle 1-2 / 2011 Zpravodaje Společnosti přátel Itálie. Zde můžete stáhnout článek z webu Společnosti.

http://www.prateleitalie.eu/zpravodaje/SPI_01-02_11.pdf

Demokracie, magický totem západní civilizace. Systém hodnot a pravidel, který na ideologické úrovni postupně nahradil teokracii římské církve, tak, jak se o to bezúspěšně snažily nacistické, fašistické a komunistické režimy 20. století. V sekularizované společnosti, jež ztratila hodně ze své víry v mystérium a v nadpřirozené (což však neznamená, že ji přestala potřebovat), byla demokracie povýšena na univerzální všelék správy stále složitějších společenství, jakými moderní společnosti jsou. A to zcela popravu, když musíme souhlasit s Churchillem, podle nějž je demokracie nejhorším způsobem vlády, pomineme-li všechny ostatní, které jsme vyzkoušeli. Když řecké městské státy roku 480 před naším letopočtem zastavily u Thermopyl Xerxovy Peršany, byly položeny základy filozofického a myšlenkového systému, který se pomalu rozšířil po celém západě coby opak orientálních absolutistických systémů asijského původu, do nichž můžeme klidně zařadit i hrůzy onoho krvežíznivého faraóna zvaného Stalin. I když se Řekům podařilo zastavit perskou totalitní epidemii, Evropa nedokázala totéž po konci 2. světové války. A tak bezbřehá nenasytnost a neukojitelná žravost velkoprůmyslníků liberální doby vytvořila spolu s miliony hladových vyvrženců živnou půdu pro nový ideologický mor z východu: komunismus. Železná opona se zhroutila a Česká republika se znovu oprávněně stává součástí západního světa. Má výhodu své zeměpisné polohy. Je rozvodem mezi západem a východem, mezi světem germánsko-latinským a slovanským. Je to země předurčená k oscilaci mezi slavjanofilstvím, jehož původci jsou etnos, logos a primární výchova poskytnutá evangelizační misí Cyrila a Metoděje, Makedonců blahodárně kultivovaných řeckou kulturou, a na druhé straně touhou po svobodě, reformátorství a sebeurčení, jež našla v profesorovi Janu Husovi své-ho nejdojemnějšího a nešťastného představitele. Země je to možná malá, ale tak jako všechna podobná těžiska i Česká republika je akrobatem mezi Západem a Východem, ve skutečnosti je malou bublinou ve vodováze mezi Západem a Orientem. Z dnešního pohledu se zdá, že nehledě na vše jsou demokratické principy české země pevné. Slabost poslední vlády, její nízká popularita i evidentní neschopnost bojovat účinně s korupcí, nevedly na rozdíl od ostatních zemí, bohužel včetně Itálie, k růstu populistických, xenofobních a extremistických stran, které se svým tlacháním proti systému snaží katalyzovat nespokojenost voličů. Přesto by nás měla varovat některá data, která nedávno otiskl Respekt. Hovoří o očekávání a víře Čechů, obzvláště těch mladých, v demokracii coby systém vládnutí.
Co z toho můžeme odvodit? Že naše děti, budoucí generace, které se stanou pilíři, na nichž bude spočívat naše společnost, již zřejmě nevěří v demokratický systém. Neprožily na vlastní kůži hrůzy jeho opaku a nemohou se ztotožňovat se systémem, který je sice formálně svobodný, ale v praxi se zdá, že málo dbá na touhy občanů. Když dojde k tomu, že voliči již nejsou ochotni tolerovat korupci, pak všichni kandidáti ihned slibují méně korupce. Volební urny jim dají za pravdu, je připravena nová vláda… a jsme zase na začátku: korupce i nadále nerušeně vysává zdroje země. A tak bychom snad voličům měli poděkovat (nebo jim dát za vinu?) že se nevydali cestou násilí a naopak dávají při řešení konkrétních problémů přednost lokálním, byť nevládním, akcím? Jsou to iniciativy zajisté užitečné a chvályhodné, avšak je tu jedno nebezpečí – pokud by měly mít za následek vzrůstající nezájem o volební urny, ponechají tak volný prostor vlivným silám národní politiky. Tolik Česká republika. Teď obraťme pohled k jiné politické scéně – zajisté ne důležitější, ale určitě teatrálnější, rozdrážděnější a přiznejme si to, i vzrušující – k Itálii. Tady je zapotřebí jiného přístupu. Vycházím z předpokladu, že čtenářům je alespoň ve všeobecné rovině známa tragická situace, do níž směřují italské instituce, vystavené denně útokům jediného muže schopného utopit celou zemi v občanské válce jen aby se vyhnul spravedlnosti, která zcela legitimně pátrá v jeho temné minulosti a hanebné přítomnosti. Ale skutečnost, že tento člověk (netřeba jej jmenovat, všichni víme, o kom hovořím), tento populistický vypravěč pohádek je tam kde je a okupuje tu sesli již po sedmnáct velmi dlouhých let, nemůže být dávána za vinu ani převratu jihoamerického typu (kdyby nic jiného, tak Pinochet a spol. si sami zajistili legitimitu násilím, kterým se zmocnili moci), ani nějaké revoluci, která by legitimizovala výstup
k moci tohoto magnáta mystifikace. Ne, za to, že je tam, kde je, vděčíme právě demokracii, o níž byla řeč výše. Popřemýšlejme chvíli o této tragédii. Ten člověk, který ničí instituce, útočí
na ústavu, rozpouští sociální stát, vytváří generaci přitakávačů, loutek vždy připravených poslechnout šéfa, mladých žen, které si chtějí vydobýt své místo na slunci vlastním tělem, když nevidí jiné alternativy, tak tento člověk je tam, protože byl svobodně zvolen a je tedy legitimně u moci. Jeho zákony, jeho dekrety, jakkoliv odsouzeníhodné, jsou legitimní, protože jsou odhlasované zvolenou většinou. Jedinou hrází proti šíření zla zatím zůstává Ústavní soud. Ten má moc prohlásit zákon za neústavní, když onen složitý a drahý italský politický systém bohužel nedokáže sám dříve zastavit zákon, který je v rozporu s ústavou. Ústavní soud svou pravomoc použil například při zrušení legitimní zábrany v účasti na soudním líčení. Ta osoba, úmyslně mystifikující svobodu zákonitostí, požaduje legitimitu k vládnutí. Tak totiž nazývá ochranu vlastních zájmů na úkor celé země – a výsledek vidíme ve volbách. Tak funguje tedy tato demokracie, nebo ne? Z technického hlediska se zdá, že ano. Italové, kteří jej zvolili, k tomu nebyli nuceni, neměli ke spánku přiloženou hlaveň, volební místnosti nehlídaly jeho milice, jako v mnoha diktátorských režimech, kde volby jsou jen fraškou. (Podobně tomu bylo před čtyřiceti lety v tehdejším Československu. Vzpomínám si, jak dědeček odmítal chodit k volbám, babička nerada viděla ty jeho snahy o malou vzporu a prosila ho, aby nedělal problémy.) Ale proč jej tedy miliony lidí volily? Dle mého názoru existují na tento složitý fenomén dvě relativně jednoduché odpovědi. První je známou věcí: 80 % Italů hodnotí politiky podle toho, co vidí v televizi a ta je v jeho rukou, to je jasné. Je pravdou, že kdo chce, má dnes mnoho způsobů, jak se samostatně a svobodně informovat. Hlavním prostředkem je internet a tam je možné si při troše snahy udělat jasnější obraz o stavu věcí. Informace tu tedy jsou, chybí však vůle je hledat. Většina lidí se nezajímá o politiku tak, jako se o ni může zajímat novinář, spisovatel, nebo tvůrce veřejného mínění. Cítí povinnost volit, ale nechtějí se kvůli tomu věnovat kdovíjakým analýzám, debatám, vysvětlování. Jejich život je jinde. A to se netýká jen Itálie. Je to legitimní a pochopitelné. K tomu přičtěme, že Itálie je zemí, která od dob městských států žije rozdělena na tisíc frakcí a že Italové jsou kulturně a historicky hluboce “frakcionářští”, neboli stále emotivně stojí za někým, koho budou bránit a ospravedlňovat nehledě na skutečnosti. Když k tomu dále přičteme mediální moc tohoto televizního netvora, tak už se jeho moci budeme divit méně. Druhý důvod je úzce spojen s tím prvním a můžeme jej najít ve velice zajímavém údaji publikovaném Beppem Severgninim v jeho významné publikaci La pancia degli italiani. Berlusconi spiegato ai posteri (Břicho Italů. Berlusconi vysvětlován potomkům), kterou všem vřele doporučuji k přečtení. Jen 3 až 4 % kajmanových voličů jsou vysokoškolskými absolventy. Co to znamená? Je to špatné? Ano a ne. Ne, protože všichni, včetně těch, co nemají vysokoškolské vzdělání, mají právo být zastupováni. Ale je to také špatné, když si uvědomíme, že politika se nemůže omezit na zastupování všech zájmů, ale musí též aspirovat na směřování společnosti, na její vylepšování, a to může dělat pouze vzdělaná politická třída. Co z toho tedy vyvodíme? Pro demokracii existují dvě velká rizika: kontrola informací a útok na vzdělání. I ekonomické teorie, tolik opěvované mainstreamovými pravicovými mysliteli, ovládajícími světovou politickou scénu od 80. let podnes, předpovídají, že trh může dobře fungovat, jen když jsou jeho činitelé dobře informováni o produktech a službách, když jsou schopni účinně porovnávat ceny a kvalitu nabídek. Tehdy budou též schopni správně vybírat a to povede k lepší alokaci zdrojů. Když
mám před sebou dvě podobné mozzarelly, jedna je lacinější a obsahuje dioxin, druhá je dražší
a je bioproduktem, tak bych byl blázen, kdybych si koupil tu s dioxinem. Kdybych ale tuto informaci neměl, tak si logicky koupím tu levnější. Politická aréna není o moc jiná. Voliči jsou jako klienti, jejich hlas je výběrem, který produkuje a politická správa je službou, kterou si kupují, když si vyberou dodavatele. Zdá se samozřejmé, že ke správnému výběru potřebují svobodné, úplné a věrohodné informace. Ale stačí to? Nestačí. Protože i když v Itálii existují programy, bohužel nepočetné, nabízející pluralitní informace, přesto nepřesvědčí osoby, které pak hlasují pro kajmana. Proč? Jsou snad hloupější než ostatní? Nejsou. Mají zlý úmysl? Nemají. Jsou vázáni na monstrum? Nejsou (až na jeho suitu kuplířů a kurtizán). Odpověď je jednoduchá: nejsou vzděláni jako ostatní. Neboli nemají
ony koncepční a kulturní nástroje nutné k analýze a dekodifikaci informací, a tedy hodnocení jejich důvěryhodnosti a kvality. To není otázka gusta, informace obsahuji sémě dobra i zla. Ale vysvětluje to, proč miliony lidí mohou opravdu věřit tlachům, které denně servírují televizní zprávy kontrolované kajmanem. Jak z toho ven? Především je nutno bránit svobodu informace a její kvalitu. Je třeba odměňovat dobré novináře a přísně trestat ty špatné, kteří se úmyslně špiní dezinformacemi. K tomu
by měla sloužit novinářská komora. Za druhé, a to je možná složitější, je nutné zaručit všeobecný přístup ke kvalitnímu vzdělání, ale nejen to. Je třeba vytvořit systém, který bude lidi nutit k soustavnému vzdělávání. Systém, který v průběhu času postupně zvýší úroveň vzdělanosti, kultury a znalostí ve společnosti. Z toho bude mít užitek nejen demokracie se vzdělanými, dobře informovanými činiteli, kteří se budou umět správně rozhodovat, ale bude to prospívat blahobytu celé společnosti. HDI (Human Development Index), neboli ukazatele OSN, jež měří blahobyt a kvalitu života ve státech světa, pomohl široce dokázat, že čím vyšší je průměrná vzdělanost, tím větší je blahobyt, ochrana životního prostředí atd. Arabské státy se bouří, protože byly “nakaženy” svobodnými informacemi – internetem a satelitní televizí. Lidé viděli, dozvěděli se a nyní požadují svá práva. Itálie jde opačným směrem. Lidé vědí stále méně a rezignují na svá práva, získaná za cenu krve
a potu jejich otců a dědů ve fabrikách a v zákopech. Musíme zastavit ten úpadek, obrátit tuto tendenci všeobecného hloupnutí společnosti, která slouží jen těm, kdo chtějí společnost kontrolovat a manipulovat jí. Peníze na vzdělání, na kulturu, svobodnou informaci a zdraví musí být ve státních rozpočtech ústavně chráněny fixními procenty, která budou časem růst a politika je nesmí měnit. Pokud je potřeba ušetřit, zvyšme klidně daně všem, bohatým a nejen jim, i chudým. Přispějme všichni, když je třeba. Vzdejme se super drahých rychlých vlaků, jeďme pomaleji a šetřeme. Vzdejme se jedné dálnice, dojedeme později, ale opravdu ušetříme na korupci. Odřízněme zbytečné a drahé úřady. Skutečně zabraňme úniku kapitálů, opravdu bojujme proti daňovým únikům. Snižme i daně, když se nám zdá, že platíme příliš, ale běda tomu, kdo je neplatí! Ale páni politici, NIKDY nesmíme šetřit na znalostech a na kultuře, protože to způsobuje dlouhodobé škody, které mohou naši společnost zničit. Její blahobyt vzešel právě z rozšíření vzdělanosti a určitě ne díky velkému bratrovi, nahým ženám a varietním programům pro hlupáky. Itálie spolu s klasickým světem a renesancí položila základy kultury celé Evropy, všichni naši sousedé jsou nám za to vděčni a uznávají to, když jich každoročně miliony přijíždějí obdivovat toto neuvěřitelné kulturní dědictví. Dnes, dvacet století po zářných vrcholech krásy římského impéria, pět století po velké kulturní revoluci, kterou přinesla renesance, ukazujeme celé Evropě, jakým rizikem je, když se neinvestuje do kultury. Ještě jednou dáváme celému světu velké poselství, tentokrát však negativní. Dejme si pozor na tyto signály, nepolevujme, vydržme a když to bude nutné, bojujme za naši svobodu, za naši důstojnost a za naše práva, tedy bojujme za naše znalosti, protože ve znalostech spočívá ta opravdová svoboda člověka. Nová velká renesance politické filozofie 21. století musí spočívat v tom, že k Montesquieuově rovnováze mezi mocí výkonnou, soudní a zákonodárnou přidá moc další: vědomosti, vzdělání a kulturu. Moc nezávislou, silnou, ústavně chráněnou, se stejnými právy, jaká mají ony tři moci klasické. Jinak se budeme moci chlubit, že máme svobodu volební i svobodu projevu, ale čemu a hlavně komu budou sloužit, když lidé jsou stále méně schopni volit a vyjadřovat se?